Každý příběh začíná vztahem. Ježíš neříká: „Jeden hříšník zhřešil“, ale: „Jeden člověk měl dva syny.“ Na počátku nestojí vina, ale vztah. Na počátku stojí Otec. Křesťanství nezačíná morálním příkazem, ale darem synovství. Bůh se zjevuje jako Otec, který dává život a svobodu. Neudržuje si své děti násilím. Dává prostor i pro jejich rozhodnutí, dokonce i tehdy, když ho zraňují. Jak napsal sv. Augustin: „Bůh, který tě stvořil bez tebe, nespasí tě bez tebe.“ Láska totiž není kontrola, ale nabídka.
„Jeden člověk měl dva syny.“ I já jsem jedním z nich. Nejsem anonymní jednotkou v davu, ale konkrétním dítětem. Mé jméno je vyslovováno Otcem s něhou. Papež František často připomínal, že Bůh se neunaví odpouštět – to my se unavíme prosit. Ale On se neunaví být Otcem. Jaké vztahy mě formovaly? Jaký obraz otce si nesu ve svém srdci? Pokud byl můj lidský otec slabý, přísný, nepřítomný či zraňující, mohu si do Boha promítat tyto zkušenosti. Evangelium mi dnes nabízí uzdravení: Bůh není kopií lidského otce, ale jeho zdrojem. On je plností otcovství. Postní doba je cestou návratu k identitě dítěte. Ne otroka, ne nádeníka, ne konkurenta, ale syna či dcery. Svatá Terezie z Lisieux říkávala, že před
Bohem stojí jako malé dítě, které všechno čeká od Otcovy náruče. To je důvěra, ke které jsme pozváni.
Poděkuj dnes za dar života. Za svobodu, kterou máš – i za tu, kterou jsi někdy zneužil. Svoboda je totiž znamením důvěry. A Bůh ti důvěřuje. Možná právě dnes začíná nový příběh – příběh, který opět začne vztahem.
