Starší syn odhaluje své srdce: „Mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil.“ Jeho věrnost je bez radosti. Je blízko otce, ale necítí se milovaný. Je doma, ale jako by doma nebyl. Víra bez radosti se snadno změní v povinnost. V seznam úkolů. V náboženský výkon. Ale Bůh nechce smutné služebníky. Chce děti, které se radují z jeho blízkosti. Papež František ve své exhortaci Evangelii gaudium mluví o „radosti evangelia“, která naplňuje srdce těch, kdo se setkali s Kristem. Pokud radost chybí, je třeba se vrátit k prameni – ke vztahu.
Možná plníš své povinnosti, chodíš do kostela, modlíš se – ale chybí ti vnitřní lehkost. Zkus si dnes položit otázku: věřím, že si Bůh přeje mé štěstí? Nebo ho vnímám jako toho, kdo mi radost spíše omezuje? Bůh není soupeř lidské radosti. On je jejím zdrojem. Sv. Irenej z Lyonu napsal: „Slávou Boží je živý člověk.“ A živý člověk je člověk, který se raduje. Pros dnes o uzdravení obrazu Boha ve svém srdci. A dovol si radost jako dar, ne jako výčitku.
