Bruno Kartuzián

zakladatel řádu OCart narozen: kolem r. 1030 v Kolíně, Severní Porýní - Vestfálsko zemřel: 6. října 1101 v S. Stefano di Bosco, Itálie, patron proti moru.
Cítíme se jako uvedeni do jiného světa, když se po zajímavé jízdě úzkou silnicí, podél skalních svahů a vodopádů, dostaneme v úzkém údolí k původnímu klášteru kartuziánského řádu La Grande Chartreuse. Kartuziánští mniši zde, severně od Grenoblu, nad sebou mohutný horský masiv, vedou ještě dnes život v úplném odloučení od světa. Panuje zde naprosté ticho, vzduch je drsný, nahoře ještě leží sníh v době, kdy jinde se už zelenají louky. Návštěvník jdoucí po stopách Bruna a historie jeho řádu má přístup jen k muzeu De la Carriere. které vedou laičtí bratři a které ukazuje množství materiálu o vzniku řádu a životě a působení jeho mnichů.
Kdo byl Bruno, který založil nejpřísnější ze všech řádů? Narodil se kolem r. 1030 v Kolíně, po studiu v Remeši, kněžském svěcení ve svém rodném městě a po činnosti kanovníka se stal vedoucím dómské školy v Remeši. Přes 20 let zde vyučoval, byl velmi váženým učitelem a dopomohl Škole k velké slávě.
Pak přišla řada těžkých zklamání. Očekávanou volbu za remešského biskupa zmařil kandidát, který si úřad koupil, a po obtížích právě s tímto biskupem musel Bruno z Remeše dokonce prchnout. Po sesazení konkurenta papežem Řehořem VII. si znovu dělal naděje na biskupský úřad, ale zase byl jmenován uchazeč, který zaplatil, královský kandidát Helinand z Laonu. Bruno zhrzený světem složil všechny úřady a r. 1083 opustil Remeš. Krátký čas pobyl v klášteře Molesme, pak odešel se šesti druhy do Grenoblu, kde se mezitím stal biskupem Hugo, jeden z jeho dřívějších žáků.
Hugo byl svému učiteli Brunovi velmi zavázán a daroval poutníkovi na severu svého biskupského města neschůdnou krajinu jménem Cartusia. Zde pak v namáhavé práci vznikla Velká kartouza. která z počátku sestávala jen z kaple, obklopené jednotlivými dřevěnými celami. To bylo místo zrodu kartuziánského řádu, ačkoliv Bruno nikdy neměl v úmyslu zakládat řád. K potvrzení papežem Alexandrem III. došlo ostatně teprve 2. září 1176, několik desetiletí po Brunově smrti.
Odo z Lagery. rovněž bývalý žák Brunův, který byl mezitím zvolen papežem a přijal jméno Urban II., přivedl učeného poustevníka r. 1089 do Říma jako poradce, nechal ho však o dva roky později na jeho vlastní přání zase odejít. Bruno šel do Kalábrie a založil v divočině La Torre blízko města Squillace svou druhou kartouzu S. Maria dell'Eremo. Ve svém třetím založení v S. Stefano di Bosco blízko La Torre pak Bruno po letech zemřel 6. října 1101. Zde v kostele také našel místo svého posledního odpočinku. Oficiálně nebyl nikdy prohlášen za svatého; jeho kult byl však potvrzen r. 1514 a 1623.
Guido, pátý převor Velké kartouzy, předepsal později kartuziánským mnichům vedle mnišských slibů, obvyklých v jiných řádech, ještě i věčné mlčení a samotu. Osm hodin denně musí kartuziáni věnovat modlitbě a duchovním cvičením. Požívání masa mají úplně zakázáno, jednou týdně se postí o chlebě a vodě. Klášterní křížová chodba odděluje mnichy od okolního světa. Dodnes je Velká kartouza centrem kartuziánů. převor tohoto kláštera je současně generálem řádu.
Jedním z nejdojemnějších kartuziánských klášterů Evropy je Certosa di Pavia v Itálii, několik kilometrů jižně od Pavie. V Chiostro Grande je možno vidět cely mnichů, kostel s jedinečným průčelím patří dodnes k největším pozoruhodnostem Itálie.
Znázorňování: Bruno je vždy zobrazován v kartuziánském oděvu; často má prst na ústech (příkaz mlčení), někdy stojí nohou na zeměkouli. Jinak jsou Brunovi přidávány lilie, kniha, žezlo a olivová ratolest.