Společné očekávání příchodu Pána aneb Advent srdce i života farnosti

Právě v těchto dnech prožíváme přelom dvou církevních (liturgických) roků – Roku Milosrdenství, který jsme ukončili Slavností Krista Krále a Roku 100 let výročí Zjevení ve Fatimě, zahájený 1. nedělí adventní. Můžeme tedy každý za sebe rekapitulovat, jaký byl ten NÁŠ rok Milosrdenství. 

Kolik lásky jsme dali svým bližním? Kolik jsme jí obdrželi? Jak moc jsme otevřeli srdce Pánu a nechali jej vstoupit dál? Jak moc nás Pán objal svou nekonečnou Láskou a my se nechali jím milovat, bezpodmínečně milovat…? A jak náš vzájemný vztah – nejen – s Pánem pokračuje dál? Přijímáme Pána – do svého života, do svého srdce, tak jako to dělá On? Co nám říká Panna Maria, když nás nabádá k modlitbě? A to rovnou k modlitbě Růžence, kde můžeme rozjímat jednotlivá tajemství Kristova života od početí až do jeho působení skrze Ducha sv. 

Když tak nad tím přemýšlím, říkám si, co vůbec má pro mne znamenat, co mi má říct to, že se překlenují Rok milosrdenství s Rokem Jubilea Fatimy? Napadá mne jen jediné – HODNĚ toho má společného . I když se totiž ve světě dodnes snaží Zlý přemoci nebohé a slabé lidi, je tu Ten, který svou nekonečnou Láskou nás od Zlého  odvrací a také chrání. Takže, když my padneme, On nám pomůže znovu vstát. 

Můžeme si také uvědomit, že to, co zjevila Panna Maria třem malým pasáčkům před 100 lety, je vlastně pořád aktuální. Totiž, že i přese všechno zlo ve světě, my jsme povoláváni stále k tomu, abychom milovali, odpouštěli a všechna trápení odevzdávali ve svých modlitbách Jemu. A taky za vše děkovali a chválili Pána tak, jak to nejlépe umíme. Třeba skrze Pannu Marii, skrze niž jdou všechna naše – nejen - vyřčená slova k Pánu. Klidně v krásné modlitbě svatého růžence. 

Vždyť kolik dobrého se pak bude dít tam, kde jsou nemocní, slabí, lidé bez střechy nad hlavou, bez práce, rozvedení nebo Ti, kteří ztratili někoho blízkého, atd. 

Netruchleme tedy, ať se děje cokoliv – nenechme se oklamat – a to, i když se nás Zlý snaží přesvědčit (např. skrze média, politiky a nevěřící lidi v našem okolí), o opaku. 

 

Zapalme (nejednu) svíci na svém adventním věnci i ve svém srdci a čekejme na Toho, který jako to malé bezbranné Dítě, miminko, sestoupí opět k nám a bude nám svou malou ručkou vedoucí od Srdce žehnat….

Staňme se prostě – alespoň na chvíli – tím dítětem i my. Podívejme se na svět očima, kterýma na něj dítě hledí. Je to pohled bezbranný a nevinný, ale tak milující, že není schopen druhé nenávidět anebo nad nimi truchlit. Takový pohled totiž říká jediné – MÁM TĚ RÁD/A! Vytvářejme, přátelé, pokud jsme tak ještě neučinili, zejména ve svých domovech, rodinách, farnostech, atd. společenství. Tedy skupinu lidí, kteří se chtějí scházet a sdílet. Vždyť ne nadarmo se říká, že sdílená bolest je poloviční a sdílená radost je dvojnásobná . Možná se i svět začne měnit k lepšímu a to je více než dobře. Já tomu alespoň chci věřit a věřím.

Přeji Vám i sobě požehnaný adventní čas i svátky Vánoční!