Velikonoční pastýřský list biskupa Františka Václava Lobkowicze

Milovaní bratři a sestry, v upřímnosti srdce spěchejme vstříc radostnému Aleluja, které znovu zaznívá nad celým světem. Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Pán v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna (Žid 1, 1-2). Dnešního rána tedy promluvil Bůh skrze svého Syna bez lidského hlasu, ale projevem nejvyšší Božské moci: Pán vstal z mrtvých, aleluja! Po roce opět slavíme tuto událost, která nemá v dějinách vesmíru obdoby a jejíž obsah je v plnosti adresován nám lidem.

Ženy přicházející ke hrobu vidí odvalený kámen a plátno. Totéž uvidí i Petr a Jan, když přijdou ke hrobu. Jedno ani druhé je ale vnitřně neuspokojí. Radost nastane teprve tehdy, až zmrtvýchvstalý Pán přijde k nim a dá se jim poznat. Jejich ústní svědectví ale neuspokojí apoštola Tomáše: bude chtít vidět, dotknout se ran a vložit ruku do boku. Bude se tedy chtít osobně setkat se Zmrtvýchvstalým. Rok co rok slavíme velikonoční svátky, ve všech kostelích se konají slavné bohoslužby, oltáře jsou plné květin, z věží chrámů zvoní zvony…., ale opravdu toužíme po setkání se zmrtvýchvstalým Kristem? Dotknout se jej svou vírou, přijmout jeho vítězství do reality vlastního života? Žít tím, co slavíme?

V posledních dobách můžeme pozorovat výsledky průzkumů různých věcí spojených s Kristem. Zkoumal se hrob, ve kterém byl pochován, zkoumalo se Turínské plátno, zachovaly se relikvie kříže. To vše je jistě úctyhodné a zajímavé, avšak to nás nespasilo. Ale doléhají k nám rovněž výsledky různých průzkumů veřejného mínění, ať už spojených s počty věřících, s církevními restitucemi, s postavením církve ve společnosti. Nechme stranou, na kolik jsou tyto průzkumy objektivní a skutečně pravdivé. I v této realitě naší společnosti v nás nesmí zaniknout vítězné a životodárné dílo Ježíše Krista.  Jistě s bolestí musíme vnímat, když se v někom z našich bratří a sester vytrácí láska ke Kristu, když ztrácejí odvahu k svědectví své víry. S lítostí zakoušíme hořkost některých útoků a pomluv. Ale my sami zkoumejme, nakolik v nás ubylo světla, nakolik jsme všichni církví, která žije každodenní věrností evangeliu. Vždyť z tohoto zdroje rostlo dobro celé společnosti, naší křesťanské civilizace. Církev budovala a iniciovala klášterní školy, nemocnice, různá zařízení, která bychom mohli dnes přirovnat k domovům pro seniory. Následovala tak svého Mistra, který učil, uzdravoval nemocné a dával jasně najevo, že mu nikdo není lhostejný. V dějinách vznikaly řeholní řády, které se věnovaly školám, nemocným, péči o potřebné, a to vše s vědomím přítomného Ježíše Krista. Kdyby lidé považovali za obsah víry jen to, že si pamatují Desatero a pravdy víry, ale jejich víra by se neprojevovala skutkem, pak by asi nic takového nepovstalo. Lidé věděli, že Bůh je přítomen a je mu třeba z lásky sloužit ve svých bližních. K tomu je nevedly žádné statistiky ani výzkumy.

Letošní Velikonoce slavíme v Roce biřmování a můžeme říci i v jakési vigilii Roku víry, který bude zahájen Svatým otcem Benediktem XVI. na podzim tohoto roku. Jak jsou si tato dvě témata blízká! Vždyť jenom v Duchu svatém lze říci Ježíš Kristus je Pán. A uvěřit v Něj v plnosti znamená nastoupit cestu věčného života. Víra je přesvědčením o hodnotách neviditelných, které se ovšem viditelně projevují skutky. Ať tím prvním skutkem naší víry letošních Velikonoc je upřímná prosba:  Pane, můj Bože, Tebe jen hledám, po Tobě žízní celá má duše….(Ž 62,2). Živý obsah velikonočního tajemství zůstává trvale přítomen mocí Ježíše Krista v Božím slově, ve svátostech a v celém organismu církve. Nestavíme na moudrosti lidské, ale Boží. Duch svatý je ten, který člověku osvětluje cestu a uvádí do plnosti pravdy. Dovolme mu v nás dokončit dílo, započaté ve svatém křtu.

Ze srdce přeji každému z Vás a celé diecézi, aby letošní Velikonoce nebyly jen svátky, které se po roce opakují, ale časem, kdy bychom chtěli opravdu pocítit přítomnost Zmrtvýchvstalého a jako křesťané na jeho přítomnost neúnavně ukazovat, z ní sami čerpat a tak v síle obsahu Velké noci se podílet na obnovení tváře země, – i té naší, která toho tolik potřebuje.

Vám všem i všem Vašim drahým ze srdce žehnám

biskup František Václav