Návštěva základní školy v Javorníku

Na počátku dubna probíhala v javornické farnosti týdenní duchovní obnova před blížícími se Velikonocemi. V rámci této přípravy na oslavu Velikonoc se nám po domluvě zdejšího pana faráře O. Piotra s ředitelem místní základní školy dostalo možnosti navštívit všech 17 tříd a během jedné vyučovací hodiny si s malými dětmi, ale i s mladými z vyšších ročníků o těchto svátcích popovídat.

Pro mě osobně to byla velká radost a také výzva, protože jsem se tak mohl po delší době znovu postavit před školní lavice a vyzkoušet si, jestli ještě vůbec dokážu s dnešními dětmi a mladými lidmi mluvit, jestli jsem ještě nezapomněl, jaké to bylo, když jsem byl sám v jejich věku. Navíc, dřív než jsem se stal řeholníkem a knězem, tak jsem byl učitelem. Učil jsem na gymnáziu a také na základní škole, a tak jsem se tím vlastně tak trochu vracel „domů“. A musím  říct, že to byl návrat víc než příjemný. Zvlášť, když se člověk na jedné škole setká s tak velkou rozmanitostí! Jistě, odlišnosti a rozdíly mohou působit i nesnáze a problémy, ale zároveň jsou velkou příležitostí k vzájemnému obohacení, a pokud jde o mě, tak tento týden v javornické škole takovým obohacením skutečně byl.

Ale vraťme se do školy a k Velikonocům. Mluvit dnes o Velikonocích není až tak snadné… S malými dětmi to jednoduše vezmete přes vajíčka, pomlázku, beránka. Trochu obtížnější je pak vysvětlit, proč dnes velikonoční kraslice nosí i zajíc, ale s tím se člověk nakonec nějak vypořádá. Pak si společně zatancujete, zazpíváte a myslíte si, že je konec. Jenže omyl!!! V Javorníku se totiž i malá prťátka zajímají o věci kolem sebe víc, než si myslíte. A tak pokládají jednu otázku za druhou: „Proč nosíte na sobě tu černou „sukni“?  A proč je Škaredá středa Škaredá? A Zelený je čtvrtek nebo sobota? A na Velký pátek se Ježíš narodil?...“  A čas uteče tak rychle, že si ani nevšimnete, že už dávno skončila hodina a vy že máte být už v další třídě.
 
A teď už jen rychle vyměnit v hlavě schéma: u osmáků nebo deváťáků by člověk s pomlázkou a vajíčky jen stěží obstál…  Začneme tedy s představováním „naruby“. „Představ svého spolužáka, vedle kterého sedíš v lavici možná už několik let, jako bys to byl ty sám: jakou hudbu poslouchá nebo jakému fotbalovému klubu fandí?“ Ledy rychle pukají a my se tak společně můžeme pustit do toho podstatného. Ve Velikonocích je skryto tajemství celého života, a tak to vezmu právě tímto směrem: „Je vám čtrnáct, patnáct let, ve škole se den co den dozvídáte spoustu informací. Pro množství látky, kterou vám mají učitelé předat, obvykle ani nestíhají sledovat osnovy, je to samé kdo? co? kdy? kde? jak?... Ale já bych se vás chtěl dnes ptát po smyslu věcí, chtěl bych se vás tedy ptát otázkou, která začíná „proč“. A vezmu to hned zostra: „Proč žijete, tedy jaký smysl má váš život?“  A začnou se dít zázraky. Řekli byste „puberťáci“ … jistě ve svém věku mají přímo v popisu práce dělat machry, kteří nejlépe vědí všechno sami, kteří přece už dávno dobře vědí, jak to na tom světě chodí…  Jenže oni teď opravdu ztichnou a poslouchají. A nejen to, ptají se, diskutují, polemizují. A já z toho mám obrovskou radost. Znovu se totiž přesvědčuji o tom, že to s těmi mladými není tak hrozné, jak to člověk kolem sebe obvykle slyší. Ptají se na smysl, ptají se na život, na lásku, upřímně hledají své životní hodnoty. A najednou mi jedna hodina připadá málo. Ale jsem si takřka jistý, že budou v diskusi pokračovat nebo se budou dál ptát sami sebe. A tak mám pocit, že to mělo smysl.

Každý člověk se jednou zeptá „Proč? Proč žiju? Proč tu jsem?“ A čím dřív najde odpověď, tím dřív pochopí Velikonoce, ale hlavně svůj vlastní život. Jestli tedy náhodou ještě nevíte, proč žijete, tak se tím netrapte, čas na hledání odpovědi ještě je. A víte co? Zkuste zajít v Javorníku do školy, třeba vám tam poradí: o)!

o. Vlastimil Kadlec, OMI

Závěrem bych chtěl ještě poděkovat všem učitelům a učitelkám, se kterými jsem se v Javorníku setkal, ve sborovně jsem se cítil jako jeden z nich. A velký dík patří i všem žákům. Požehnané Velikonoce!