Římskokatolická farnost Vidnava, Bernartice u Javorníka, Kobylá nad Vidnavkou, Stará Červená Voda, Černá Voda, Supíkovice, Velké Kunětice, Velká Kraš   

* Náš domov je v nebi

Vydáno dne 16. 04. 2008

mini

Smrt v klášteře je něco jiného než smrt ve světě. Smrt ve světě je jako nehoda uprostřed horlivé práce. . . . Ale smrt v klášteře je jako glajcha, kterou dělníci staví, když dům již stojí. S neumdlévající pílí se pracovalo pro tento jediný den, kdy už se smí vydechnout s vědomím, že je již vybudován bezpečný domov. “ Tento úryvek z knihy „Píseň o Bernadetě“ se mně vybavil na mysli při pohřební liturgii a homilii   P. Marcela Krajzla při pohřbu řeholnice, Boromejky z Města Albrechtic, sestry M. Leonie Ludmily Duroňové...



Tato sestra prožila ve společenství Boromejek plných 70 let a prošla dlouhou řadou působišť, také v našem kraji, naposledy v Albrechticích a před tím po 20 let také ve Vidnavě.  Tam jsme se s ní  v 80. letech setkávali a to proto, že mimo svých řádových povinností zastávala rovněž funkci varhanice tam kde bylo potřeba, v Bernarticích, v Kobylé a také ve   Vidnavě. Znali jsme ji jako veselou, starostlivou a obětavou sestru, která nikdy neodmítla pomoc v jakékoli situaci. Teď jsme ji tedy v pátek 11. 4. 2008 v řádové kapli Svaté Rodiny v Městě Albrechticích doprovodili na poslední pozemské pouti. Vnímali jsme proto silně výstižná slova hlavního celebranta, o. děkana krnovského, P. Marcela Krajzla, který ve své homilii se právě domovem a jeho představou v očích dnešních lidí zabýval. A jak řekl -nenechme se strhnout mentalitou, která vidí ve smrti definitivní konec - uvědomili jsme si, jak často začínáme podobně uvažovat, když se usilovně pídíme za nějakým tím světským úspěchem či ziskem a pozapomínáme na to,že jsme jen poutníci k pravému domovu. Kéž nám všem, lidem ve světě, pomůže přiklad ses. Leonie, abychom  pociťovali, že jediné místo, kde se upokojí naše srdce, je „v domě Otcově, kde je náš cíl, náš skutečný domov.“ To jsou také slova z homilie o. Krajzla, kterou si můžete celou zde rovněž přečíst. 

Hledání domova – tak by se dal dvěma slovy stručně popsat úděl člověka. Je zajímavé, že to vyjadřuje i naše státní hymna: zpíváme v ní „ Kde domov můj“! Hledání domova ale není specifické jen pro náš národ, který v minulosti už tolikrát svůj domov ztratil. Troufám si říct, že hledání domova je záležitostí každého národa a každého člověka. Dnes národy Evropy (zvláště ty postkomunistické) hledají svůj domov a chtějí ho nalézt ve vstupu do EU. A lidé? Kolik dnes máme bezdomovců, kteří hledají domov a snaží se ho nalézt pod mostem, nebo v azylových domech. Marně! Kde domov můj?

Snažil jsem se najít odpověď alespoň na otázku, co je to domov, jak ho charakterizovat. A tak jsem pro zajímavost najel na internetu na stránky Encyklopedie a zadal název domov. Odpověď: žádná! V největší internetové encyklopedii jsem ji nenašel. Tak jsem zadal křesťanské stránky a našel jsem 2 články a především odkazy na bibli. Říkal jsem si: aha, vždyť to přesně odpovídá. Marně budu hledat odpověď na otázku po domově v tom profánním světě a nenajdu ji ani v rádoby křesťanských diskuzích a článcích. Najdu ji jen v kontaktu s živým Božím slovem lépe v osobním kontaktu s Vtěleným Slovem Ježíšem Kristem.  

To je i zkušenost učedníků v evangeliu. Oni také hledali domov – opustili ten svůj dosavadní a šli za Kristem. Snad si mysleli, že ten domov najdou u Ježíše v Nazaretě (snad proto ta otázka hned v počátcích jeho veřejné činnosti: „mistře, kde bydlíš“?) Ale v dnešním evangeliu Ježíš jasně ukazuje učedníkům, že jejich domov je jinde: „V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo“. Tomáš má patrně ty pozemské představy o domově a tak tomu, co Ježíš říká nerozumí. Tak jsou logické jeho obavy: "Pane, nevíme, kam jdeš!" Pochopí to až později, při setkání se Zmrtvýchvstalým. To jeho zvolání „Pán můj a Bůh můj“ je nejen vyznání víry ale i nalezení správné cesty ke skutečnému domovu.

Naše sestra Leonie ve svém životě prošla mnoho míst: Sloupnici, České Budějovice, Prahu, Hrabice, Božice, Vidnavu a Město Albrechtice. Nevím, kde všude se cítila jako doma, ale troufám si říct, že skutečně doma je až teď. Však jste to také napsali na parte: „Po velkém utrpení byla odvolána do nebeského domova“. Byla odvolána tam, kde pro ni má její snoubenec Ježíš, kterému se zasvětila na celý život, připravené místo – místo v domě Otcově, kde je náš cíl, náš skutečný domov.

Jsme na pohřbu a víte dobře, že pohřby mohou být různé. Zažil jsem mnoho pohřbů, kde přímo čišel ve vzduchu smutek a deprese z odchodu toho člověka. Ano, protože tam chyběla víra ve zmrtvýchvstání. Ale zažil jsem i pohřby, které byly poděkováním Bohu za dar života toho člověka a bylo to předání do jeho náruče. Na těchto pohřbech jsem cítil naději a velikonoční víru ve Zmrtvýchvstalého. Přátelé, nenechme se strhnout mentalitou, která vidí ve smrti definitivní konec, která nedovede jít dál než do tmy hrobu. Pohřeb je totiž zkouška naší víry. Víry ve zmrtvýchvstání, víry v to, že jsme jen poutníci na cestě k pravému a věčnému domovu. Kéž se i přes pochybnosti povzbuzujeme v této víře, kterou jistě měla i naše sestra Leonie. Pak můžeme opravdu s nadějí a radostí číst ta slova žalmu, která byla i na parte: „Jak milý je tvůj příbytek, Hospodine zástupů“!

P. Marcel Krajzl, na pohřbu 10. 4. 2008 v M. Albrechticích

 

 

 


  Kaple v klášteře sesterMši sv.sloužilo sedm kněží

Hlavní celebrant krnovský děkan Mgr.P.Marcel Krajzl

Hřbitov v Městě AlbrechticeOdpočinutí věčné dej ji Pane
Zpěv


Celá tisková zpráva | Informační e-mailVytisknout článek | Zdroj: VDV
©2006-2018 by ruzenec.cz | Vytvořeno pomocí phpRS