Duchovní zkušenosti a zážitky

Milá redakce časopisu Růženec!

Ráda bych se s vámi podělila o některé radostné duchovní zkušenosti a zážitky.

1.května začínajícího dne mariánského měsíce naše rodina zažila milé překvapení. Přijela k nám po téměř pěti letech naše nejstarší dcera Veronika – sestra Kristýna. Jak asi víte, je na Ukrajině v kontemplativním řádu sv.Bazila Velikého. Protože mají svým řádem doporučené cestovat ve dvou, přijela i se sestrou Ludmilou, kterou mnozí znají jako Míšu Dobošovou. Rodina Dobošových se vrátila 1.května večer z Ukrajiny, kde byla na věčných slibech své dcery Míši nyní sestry Ludmily. Zazvonil zvonek a ve dveřích stála s potutelným úsměvem Magdalénka a vzkazovala, že si máme přijít k nim do auta pro dárečky z Ukrajiny.Všichni jsme se samozřejmě hned hrnuli k autu, v čele ti nejmenší, Kryštůfek a Zdišenka. Jaké bylo naše překvapení, když se v autě něco pohnulo a „dárečky“ vystoupily. Byla to sestra Kristýna a Ludmila. Náš jásot neznal mezí, ale už jsme je zvali dovnitř našeho domu, kde jsme sestry pohostili topinkami, které tak dlouho nejedli. Další dny opravdu rychle ubíhaly a byly plné zážitků. Tahali jsme sestry po horách a dolinách. Byli jsme na Revíze, na Kazatelnách a také jsme šli z Červenohorského sedla na Vřesovou studánku. Myslím, že sestřičky musely být večer hodně unavené, ale i tak se vždy ještě snažily dostat ráno na mši svatou. Také my jsme se podle možností zapojovali do jejich denních modliteb a zvláště jsme se těšili na večer na tzv. svatou hodinu, kdy jsme se s nimi od 20:00 hod. do 21:00hod. modlili. Byly to modlitby lítosti, proseb a hlavně díků, také sv. růženec na různé aktuální úmysly. Hodně jsme naše modlitby prokládali zpěvem, ať už českým, ukrajinským nebo slovenským, jak jsme se stačili naučit na baziliánských exerciciích na Sázavě. Modlitba končila přijetím požehnání, které udělují kněží po celém světě sjednoceni v modlitbě ve 21:00hod. Zde je možné prosit také o uzdravení z pout fyzické i duchovní nemoci. Vím, že nepíšu nic nového, protože snad všechny naše rodiny se alespoň večer společně pomodlí. ( I když jak říkal P. Pavel Dokládal na dni Fatimského apoštolátu na Maria Hilf, „divili byste se, jak málo rodin se spolu modlí“). U nás to není vždy hodinová modlitba a máme co dělat, abychom se společně večer alespoň na chvíli sešli, ale snažíme se o to nevzdávat to. To co chci ale sdělit vám všem, je postoj v modlitbě sester z Ukrajiny.  A není to jen fyzický postoj, který je také důležitý (pomáhá nám udržovat bdělého ducha), ale je to vztah dětské důvěry v Boha. Možná se vám to zdá neuvěřitelné, ale sestry v tomto rozjímavém řádu žijí jen z darů a zatím jim nic nechybělo. A když jim něco pochybí, opravdu si to vyprosí. Říkají: „Bůh nás vždy vyslyší. Ale jsou tři různé způsoby vyslyšení.
 Buď je to ihned, nebo později, nebo úplně jinak, ale vždy zpětně zjišťujeme, že i ta třetí varianta byla pro nás nejlepší.“ Bylo krásné pozorovat sestry, jak se modlily za určitou věc.  Prosily v důvěře, že je Bůh vyslyší, ba dokonce jako by už byly vyslyšeny. Prosba tak přerůstá v radostný dík. Marně nezpíváme se Střípky: „Bůh přebývá ve chválách svého lidu, má rád když jeho jméno vzýváme“. Tady se potvrzuje známé: „Boží moc se budí, když Boha chválíme“. A na tomto principu se pak mohou dít i zázraky. Všude, kde jsme se sestrami Kristýnou a Ludmilou byli, přišla řeč na modlitbu a pokaždé radostně vydávali svědectví o mnoha uzdraveních těla i duše, které se staly na Ukrajině.  Zvláště dojemné bylo svědectví o uzdravení jedné jejich sestry z nejhorší formy leukémie v posledním stádiu. Hodně lidí prosí řeholnice na Ukrajině o přímluvnou modlitbu, ale sestry chtějí všem říci, že když se prosí s čistou  upřímnou duší a dětskou důvěrou, zázraky se dějí a budou dít a to nejen na Ukrajině! A že jsou sestry Kristýna a Ludmila šťastné ve svém povolání, vyzařuje z jejich tváří.  I naše rodina pociťuje ovoce jejich modliteb.

Chvála Kristu a Marii