Hlavní pouť na Maria Hilf roku 2005

Život je dar - žádný z nás zde nejsme na základě naší píle, chytrosti, známostí nebo peněz. Šťastný a zdravý člověk se může narodit jedině v rodině.

To jsou dvě myšlenky z promluvy biskupa Dominika Duky na sobotní pouti u P. Marie Pomocné ve Zlatých Horách. Zlaté Hory prožily v sobotu 13. 8. velkou slavnost - na poutním místě P. Marie Pomocné se konala pouť. Podle tradice nesla název ?Hlavní pouť roku 2005? a významem této poutě byla oslava Panny Marie Nanebevzaté, které je zasvěcen farní kostel ve Zlatých Horách. Jako vždy od vysvěcení nového poutního kostela ( které se konalo právě před 10ti lety) se této slavnosti zúčastnilo mnoho poutníků, letos to bylo okolo 1200 lidí. Mezi poutníky byla také paní Věra Luxová, manželka zesnulého ministra Josefa Luxe.Mši sv. sloužil s dalšími 12ti kněžími z bruntálského a jesenického děkanátu již zmíněný královéhradecký biskup mons. Dominik Duka OP. Z jeho homílie vyjímáme několik úryvků: Žena bude tehdy šťastná, jestliže skutečně plně prožije své mateřství, když si nebude muset nikdy vyčítat, že život, který v ní počal, nebyl schopen ji plně oslovit. Dnes vidíme i ohrožení lidského života na jeho konci a právě na tom konci si uvědomte, kdo vystupuje před duchovním zrakem stárnoucích a umírajících. Mám vlastní životní zkušenost za života své maminky. Moje matka nikdy nepoznala svoji maminku, protože jí zemřela, když mé mamince byl jeden rok. Když jsem s ní někdy v takových tichých chvílích hovořil, poznal jsem, jak se těší na okamžik, kdy konečně uvidí, kdy konečně pozná svoji maminku. Nezlobte se, ale dovedete si představit tragedii dítěte, narozeného ?ze zkumavky?? Myslíte si, že si bude na konci života představovat ruce vědeckých badatelů, když sami solidní vědečtí badatelé a lékaři vám řeknou, že tyto věci jdou dělat jinak. Neusilujme stále jen o peníze, stále jen o nic nepřinášející blahobyt. Ano, je to divné, toužíme po blahobytu a nakonec cítíme, že nám nic nepřináší. A je tomu skutečně tak,. . . . . . . . . . . . A tak do této situace hovoří stále ta, jejíž naplnění života si připomínáme právě na slavnost Nanebevzetí Panny Marie . . . . . . . . . . . Bratři a sestry, mariánská úcta je ona úcta, která provází národy Evropy ve všech jejich těžkých momentech. Naše Madony a mariánské sloupy nám jasně hovoří o tomto zápasu?. . . . . . . . . . Kéž by toto poutní místo i tento obraz byl pro nás signálem, znamením a výzvou- --mariánská úcta nás přivádí přímo do Srdce Ježíšova Nového zákona. A je to také i úcta, která vypovídá ještě o něčem podstatném: Slavnost Nanebevzetí je starobylý svátek, ale vyhlášen byl papežem Piem XII. až v roce 1950, ve chvíli, kdy se svět jakoby pomalu začal otřásat z otroctví 2. světové války a kdy začíná válka druhá, válka studená, válka pošlapávávání lidského života . Koncentrační tábory jsou nahrazeny gulagy, hodnota lidského života se rovná šroubku výrobního stroje. Proto slavnost Nanebevzetí P. Marie by měla být slavností pro nás, křesťany nového století. Víme, že ona křesťanské mírová vize devadesátých let se potemněla, že na nebi politického života vystupují nové přízraky, ale ten, kdo ve svém srdci chová úctu a lásku k P. Marii, vidí nebesa otevřená a vidí P. Marii jako onu vítěznou Ženu. Je to ono vítězství člověka, člověka jako Božího tvora nad všemi úskalími zla. Kéž tedy z tohoto místa odejdeme posilnění nejen naší mariánskou úctou, ale také tím něžným pohlazením, po kterém touží dítě a po které touží i člověk na konci svého života, tedy člověk už hodně dospělý.Mariánská poutní místa jsou těmito místy a kdo zažil skutečnou pouť, pak nikdy nepřijme za své tvrzení, že mariánská úcta patří minulosti. Naopak, mariánská úcta patří přítomnosti a především budoucnosti. Amen.