Pouť k Antonínovi z Padovy v Javorníku
Autor: Martin Grabarczyk <Grabarczyk(at)seznam.cz>, Téma: Javorník, Zdroj: Text: MG, foto: AG, Vydáno dne: 18. 06. 2016
V sobotu 11. června 2016 jsme se zúčastnili poutě v kapličce za Javorníkem, která je zasvěcena sv. Antonínu z Padovy. Dojeli jsme auty až k zákazu vjezdu a pak šli chvilku pěšky. Kaple se nachází v lese. Celou cestu jsme se modlili slavný růženec. Mši svatou, která začala v 14:30 hodin celebroval P. Mgr. Krzysztof Ryźko, SDS a koncelebroval P. Josef Bernard Ondruš, SDS, oba z Javorníku.Sešlo se nás poutníků méně, než kdy jindy, ale je možné, že vše zapříčinila zatažená obloha a možnost deště.
V kázání mluvil otec Krzysztof o sv. Antonínovi, o tom, že určitě každý z nás ví, že je patronem ztracených věcí a pokud člověk něco ztratí, rád se k němu obrací. Ale ve větším případě jsou to jen malichernosti. Co takhle prosit za větší ztracené hodnoty, než jsou všední věci. Jako např. ztráta naděje, víry, lásky ... Následně nám otec Josef přečetl povídku s názvem "O mé zkušenosti se svatým Antonínem"
O mé zkušenosti se svatým Antonínem
Mám velmi ráda útlou knížečku , kterou jistě ke slávě Boží sepsala italská učitelka literatury Lia Cerrito. V příběhu nazvaném Špatná adresa píše o svatém Josefovi, Antonínovi a Františkovi, jak v rajské zahradě diskutují o modlitbě. Svatého Josefa trápí, že se na něj lidé obracejí v modlitbě asi dvěstěkrát častěji než na svatého Františka. „Nic si z toho nedělej, milý Josefe," chlácholí ho svatý Antonín. „Mně pošlou třináct Otčenášů pokaždé, když něco ztratí, a protože toho ztrácejí hodně, dostanu jich nakonec ještě víc než ty..."
Připadalo mi úsměvné obracet se s prosbou o pomoc, kdykoliv jsem něco nemohla najít, na svatého Antonína, patrona (mimo jiné) ztracených věcí. Sama pro sebe jsem si tento „úkon" zařadila někam mezi pověry a lidovou zbožnost. Taky jsem si, poučena mnohým vyučováním, že Bůh není automat, do něhož se vloží mince v podobě modlitby a vypadne vyslyšená prosba, myslela totéž i o svatém Antonínovi...
Z uvedených důvodů jsem za svůj roztržitý život přišla o hodně věcí... Pak jsem to ale jednou zkusila a od té doby jsou moje zkušenosti se svatým Antonínem takové, že mě zatím ani jednou nenechal v bryndě. Po každé jeho pomoci, ať už šlo o ztracenou peněženku, doklady, klíče, služební mobil a další věci (se kterými jsem se po předchozím usilovném a neúspěšném pátrání už rozloučila), jsem byla přesvědčena, že mám do smrti „vybráno".
Před pár měsíci, kdy mi tento svatý muž opět pomohl, jsem ale najednou (někde uvnitř) slyšela: Proč prosíš stále o hmotné věci? Nic důležitějšího pro tebe není? - Úplně mi zatrnulo. Jak to, že mě to nenapadlo? Když mi dává nalézt ztracené „blbosti", proč by nemohl pomoci nalézt i velké věci - lásku, naději, důvěru, a další...
Začátkem srpna jsem s kamarádkou vyrazila na kole ke Kohútku pro vodu. Vracely jsem se až za soumraku, protože jsme v Lužicích ještě chtěly navštívit bývalou třídní. Až u hodonínské Hypernovy jsem zjistila, že mi v košíku chybí nová bunda s mobilem v kapse. Tu bundu mi koupil manžel a dost mi na ní záleželo. Okamžitě jsem se otočila a spěchala ji hledat. Kamarádka za mnou ještě volala, ať počkám, že vezme auto, ale já měla obavy, aby někdo moje věci nenašel dřív, než se s autem vymotáme z města... Když jsem se blížila k Lužicím, vzpomněla jsem si na sv. Antonína a začala „bušit na dveře". Zase jsem slyšela onen známý „vnitřní" hlas - „A co chceš víc? Toto, nebo oč jsi prosila dřív? - Obojí!!! volala jsem v duchu, ale bez odezvy... Po chvíli vnitřního boje jsem se rozhodla pro druhou možnost. Vrátil se mi pokoj a já smířená se ztrátou bundy i mobilu se vracela domů. Před Lužicemi na mě už ale z auta troubila kamarádka: „Kdybys chvíli počkala," volala, „mohla sis ušetřit cestu!" Chvíli po mém úprku jí totiž zavolala známá, s níž jsme se na Kohútku potkaly, jestli nám náhodou něco nechybí... Cyklistická bunda i s mobilem na mě pak čekaly v hodonínské Oáze u postižených...
A nejčerstvější zkušenost: něco jsem slíbila napsat, ale nemohla jsem najít diktafon, kde jsem měla slíbenou věc nahranou. Asi to tak mělo být, uklidnila jsem se, ale nesplněný slib mi nedával pokoje. „Svatý Antoníne!" volala jsem doma cestou do prádelny. Když jsem přišla k pračce, abych pověsila prádlo, poznala jsem, že Antonín moji prosbu opět vyslyšel. Diktafon, dočista vypraný, se na mě usmíval přes okýnko pračky... Podotýkám, že jsem všechny věci před praním prohlížela (jako vždy), aby se mi filtr neucpal drobnými mincemi nebo rozmočenými papírovými kapesníky. Když jsem se pak pokoušela přístroj zprovoznit fénováním, zjistila jsem, že všechny cenné nahrávky se mi vypraly spolu s prádlem. A tak jsem si řekla podruhé - asi to tak mělo být... Sedla jsem si k počítači, abych napsala omluvný mail, když jsem na ploše zahlédla ikonku s potřebnou nahrávkou. Jenom ta jediná tam byla, nic jiného... Je asi zbytečné říkat, že si nepamatuji, že bych si z diktafonu něco dávala do počítače...
Jednou bych moc ráda řekla svědectví i o těch nalezených „nehmotných" věcech, o které jsem prosila, ale asi se mnou budete souhlasit, že nalezená peněženka či řidičák je mnohem průkaznější než třeba nalezená láska. Nicméně, i když se mi to zdá troufalé, se začínám těšit, že i to jednou budu moci učinit...
Po mši svaté jsme se pomodlili litanie k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu a již za mírného deště se rozešli do svých domovů.
