Okrajová záležitost nebo černá díra?

Autor: Martin Grabarczyk <Grabarczyk(at)seznam.cz>, Téma: Zamyšlení, Zdroj: Renata R., Vydáno dne: 12. 05. 2006

     Jsem matkou čtyř dětí. Lépe řečeno   pěti dětí, jenomže to jedno, třetí v pořadí, nedostalo šanci spatřit světlo tohoto světa.



     Loni na jaře jsem se účastnila duchovních cvičení. Vedla je paní. která má skutečně prorockého ducha. Mimo jiné mi řekla: Doporučuji ti navštívit psychologa. Vidím tam celou řadu vnitřních zranění. Po tom, co jsem od ní slyšela, jsem skutečně neměla důvod ji neposlechnout. A tak navštěvuji jednu paní doktorku. Přišly jsme také k tématu potrat.  „No počkejte. Tohle tady snad nebudeme řešit. Jsem si vědoma toho, že jsme se dopustili těžkého hříchu. Byl to ovšem hřích v nevědomosti. Cítím to jako mrtvou minulost, která už dávno přebolela. Ne, já se k tomu nepotřebuji vracet." „Jenomže ve vašem životě zůstala černá díra," odpověděla mi na to doktorka. „Černá díra?" podivila jsem se. „Ano, přistoupili jsme na interrupci. Ale časem jsme přeci přijali dvě další děti. Tenhle náš hřích, náš omyl, je dávno smazán. Pro mě je to dnes zcela okrajová záležitost." „Tak pozor!" přibrzdila mě paní doktorka. „Vy říkáte okrajová záležitost. Ať chcete či nechcete, jde tady o dítě. O člověka, který má nesmrtelnou duši." „No dobrá. Ale co s tím dnes můžu dělat?" zeptala jsem se. Poradila mi: „Nejdříve dejte svému dítěti jméno." „Honzík," vyklouzlo ze mě zcela spontánně, i když jsem o tom nikdy předtím neuvažovala. „Teď vašeho Honzíka proste o odpuštění. Udělejte mu místo ve svém srdci a naučte se s ním počítat. Dřív bylo běžné, že malé děti umíraly. Ty děti měly svůj hrob a rodina na ně vzpomínala. Byli to takoví andělíčci v nebi, kteří se mohli přimlouvat u Pána. Naučte se počítat s tím, že nemáte čtyři děti, ale pět dětí."
     Tato událost byla velkým zlomem v mém životě. Najednou se přestalo jednat o „okrajovou záležitost", o „náš omyl", o „náš hřích", o jakési „nedefinovatelné embryo", o „selhání", o „potrat". Najednou tady byl člověk, který má své jméno a svou duši. Najednou tady bylo dítě. Dítě, které sice nemohu obejmout ani pohladit, ale mohu k němu promlouvat. Dítě, které se jistě raduje, že ho jeho máma našla, že už konečně k někomu patří. Ten týden jsem si udělala výlet k hrobu mé babičky. Tehdy jsem rozsvítila tři svíce. Jednu za zemřelou rodinu, druhou za našeho Honzíčka a tu třetí za všechny děti, které se nesměly narodit. Prožila jsem si své, než jsem došla k tomuto místu smíření. Začala jsem úplně jinak vnímat tento hluboký problém naší společnosti a naší doby. Mnozí lidé , mezi nimi lékaři, mluví o potratech jako o pokroku vědy, o rozumném řešení, o svobodné volbě.
     Kolik je mezi námi černých děr v srdcích matek, otců i v duších lékařů. Kolik miliard dětí kterým nikdo nikdy neřekne Honzíku nebo Aničko. Kterým nikdo nikdy nerozsvítí svíci, protože náš svět je příliš malý, aby se v něm našlo místo alespoň pro jejich hrob.